Básně Jana Zajíce
Jan Zajíc... byl čtvrtým následovníkem Jana Palacha ve světě a třetím u nás v Československu. Narodil se ve Vítkově v Moravskoslezském kraji 3. 7. 1950. V roce 1965 začal studovat na Střední průmyslové škole v Šumperku. Během studia se zajímal živě o literaturu i poezii, sám se pokoušel psát básně, pár nejznámějších jsem zde vypsala. Zemřel 25. 2. 1969, když se inspiroval činem Jana Palacha a v horní části Václavského náměstí se v jedné z budov na protest upálil. Zemřel na místě, aniž by se mu podařilo z budovy vyběhnout ven.
Byl to další významný hrdina Československa, který pro svou zemi položil život, děkujeme Ti, Jane!
JANU PALACHOVI
Rozmarné odpoledne.
Kolem vezou víc než Prométhea.
Oči jsou prolomená hráz.
Pláču v dešti na chodníku.
Pro všechno.
Pro těch jednadvacet let,
pro cizími vojáky sražený květ,
pro člověka, co odmítl jít zpět,
pro srdce, do kterého by se vešel svět,
pro několik nevykřičených vět.
Chce se mi zařvat - teď hned.
Pryč s nimi! Ať žije nový svět!
To ticho řve ze mě.
Praha teď skutečně dotýká se hvězd.
Svou bolestí, co zatíná ruku v pěst.
Ticho rve uši.
Všichni to vědí a mlčí!
Ústa jim zacpal strach ze života i smrti.
Je leden 69.
I láska bolí.
Proto pláču...
PODZIMNÍ VYZNÁNÍ
Snad znáš tu vůni podzimu
a čerstvě rozoraných polí,
kdy teskný pohled na hlínu
a srdce jemně bolí.
Mám srdce jako suchopár.
Ne! Ne! Nejsem vůbec stár!
Ale mých citů první břehy
málokdy přelila vlna lásky a něhy.
To proto, že nenašel jsem doposud srdce,
do kterého bych ty vlny přelil
a jeho vlny s mými
v jediné moře lásky scelil.
Příroda někdy divná je,
tváří výraz srdce zakryje,
a pak záleží jen na člověku
a ne na přiměřeném věku,
jak umí v srdci číst.
Snad znáš tu vůni podzimu, kdy příroda už usíná
a srdce se zamykají před sladkou láskou,
kterou nezakryješ žádnou
pokryteckou maskou.
Teď znáš tu vůni podzimu
a smutných pokosených polí.
Láska, která na podzim se rozvije,
ta celé věky přežije
ZLÝ SEN
Viděl jsem zlomené růže,
zničené krásné květy,
a mezi nimi muže -
měl zaprášené boty.
Sám v cizí zemi tu ležel
v těžkém vojenském kabátě,
snad ještě včera do útoku běžel,
viděl, jak jiní krvácí na blátě.
Byl to jen voják,
který ač nechce, přece musí
hrudí zastavit bodák,
i když se mu to hnusí.
Slyšíš! Zlomená růže,
pověz vojákovi v květech tvých,
pověz mu, kdo jen za to může,
že na světě je tolik lidí zlých.
Ráno jsem se probudil,
sen byl už dávno pryč,
kéž celý svět by pochopil
a lidé překovali meče v rýč.
Ve jménu zavražděných vojáků,
ve jménu sirotků plačících,
ve jménu vdov a válečných mrzáků,
ve jménu růží zlomených...
Ať už jste kdekoli na tomto světě,
zapřísahám Vás! Lidé - neblázněte!!!
VZPOMÍNKA
POSEKANÉ SRDCE
Otevřel jsem ti srdce,
by ses ho dotkla svým láskyplným dotekem.
Ty jsi ho však rozsekla prudce
svým nešetrným jazykem.
Do srdce jsi mi udělala
jizvu hlubokou a krvavou,
city mé jsi tím posekala,
můj život jde teď nocí zlou.
Těžko jsem hořkou slzu polykal,
duše mi bouřila a vřela,
hněvem jsem se přímo zalykal.
Tak tedy netrefila ji Amorova střela?!
Počkám, až se mi zacelí rána,
pak budu věci snad jinak brát,
nebudu přece v lásce bílá vrána,
klíč od svého srdce zkusím jiné dát.
Ireně P.
POCHODEŇ
Jan Zajíc
